Kdybyste uvažovali o exotičtější destinaci pro letošní motodovolenou a někdo Vám tvrdil, že v Íránu už není potřeba Carnet de passage (speciální dokument pro auto), nevěřte mu. Pokud tedy nemáte v plánu strávit několik příjemných dní na hranicích, a nakonec stejně muset rozbít prasátko s dolarovými rezervami a převézt auto za doprovodu povinně najatého pojišťováka/veksláka/celníka (v jedné osobě samozřejmě) na druhou stranu země. Po pár velmi „příjemných“ dnech tedy necháváme Ponorku na turkmenských hranicích a s velkými batohy vyrážíme směr Teherán. Předpověď v horách neslibuje nic dobrého, takže „krysy“ necháváme v Teheránu, do malého batůžku balíme jen pár nezbytností. Naše chytré Lumie, žabky a kamera, víc na jihu určitě nebude třeba.
Ráno v nočním autobuse v poloze skrčence mžouráme z okna na poušť zalitou ranním sluncem. “How far is Esfahan, please?” “Oh, 1,5 hours back, mister” Zpátky nemá smysl se vracet, takže pokračujeme do hlavního města poezie Shirazu, aspoň se podíváme na Persepolis – nejzachovalejší památku perské říše, která leží kousek vedle.
Persepolis začali stavět perští králové v šestém století před naším letopočtem, aby hosté byli ohromeni bohatstvím perské říše. I když z něj už zbyla jen menší část, ohromující účinek zůstává. Jak to asi tou dobou vypadalo v našich zemích? My jsme poněkud ohromeni i zdejším vedrem a množstvím turistů. Hudrujeme si pod fousy v remízku kousek od zdi tohohle kdysi pompézního města, které po své zániku až do 30. let dvacátého století, zůstalo skryto pod nánosy prachu a písku a při pohledu na mapu spřádáme plány.
V Shirazu by člověk klidně pobyl déle. Čas v zahradách u hrobek básníků Saadiho a Hafeze plyne nějak jinak. Přestože oba zemřeli před více jak šesti set lety, těší se pořád velké popularitě. Každá íránská domácnost by měla mít alespoň dvě knihy, Korán a jednoho Hafeze. Ve stínu rozkvetlých rododendronů může člověk sledovat jak návštěvníci, dotýkajíc se Hafezova náhrobku, recitují jeho verše. Při troše štěstí uvidíte i ‘ritual Faal’, při kterém se vykládá budoucnost podle textu náhodně vybrané Hafezovy básně.
Básník Sa’di, na rozdíl od Hafeze, strávil velkou část života na cestách. I nás to zase táhne do neznáma. “Čoveče, a nepojedem se podívat do toho Perskýho zálivu, když už jsme takhle kousek?” (rozuměj dvanáct hodin jízdy autobusem). I bez rituálu je jasno, že volání dálek neumíme nepodehnout a užijeme si třetí autobusovou noc v řadě. Vzhůru k moři!
#SkiToCloud
Další zajímavosti z naší cesty najdete na https://instagram.com/microsoftcz
Po dvoudenním dálničním maratonu, svěží jako rybky dorážíme na turkmenské hranice a jenom můžeme hádat, kdo víc těší, až se naše cesty rozdělí – podezřívavý zřízenec “pojišťovny” nebo my