Írán byl pro nás zemí mnoha nej… když jsme odjížděli, tak to byla země, na kterou jsme byli asi nejvíc zvědaví, hlavně na otevřené a přátelské lidi, o kterých jsme slyšeli od kamarádů. Teď zpětně můžeme říct, že ze všech zemí, co jsme navštívili, byli Íránci určitě nejpodobnější „nám“ Evropanům. I když dneska je to země s velmi přísným islámským režimem, staletí civilizace a kulturního dědictví Perské říše jsou pořádně cítit. V Teheránu na ulici se s námi dávali do řeči, znali Dvořáka, Zátopka, Havla. V metru jsme viděli vojáky základní služby, co čtou Kunderu. Až jsme se styděli. O jejich slavných básnících Hafézovi a Sáádím jsme se dozvěděli až na místě. Ač žili před víc jak 7mi stoletími, Íránci je pořád čtou a uctívají. Každá domácnost má mít doma Korán a aspoň jednoho Haféze. Korán nám jako cizincům nikdo necpal, Íránci jsou šíitští muslimové a měli jsme pocit, že velká část z nich náboženství nijak zvlášť neprožívá. Zato recitaci Hafeze a Sáádího jsme slyšeli hned několikrát. Zvlášť působivá byla ta nad jejich hroby ve městě Šíráz. Záběry z ní se ale do konečné verze třetího dílu nevešly.

A taky na lodě a busy, kterými jsme se vozili, zatímco Ponorka na nás nedobrovolně čekala za plotem na turkmenských hranicích.Írán byl totiž taky nejbláznivější, co se cestování týče. Projeli jsme ho tam a zpět a zpět a tam. Můžete se těšit na hory, města, pouště, pláže a hlavně zvědavé tváře.. často schované pod šátky.

Česká televize – Nahoru a dolů hedvábnou stezkou – 3. díl Zvědavé tváře v nesvobodné zemi