Beton Ski Team – Blog 18 – Damavánd

Damavánd je s 5600m nejvyšší sopkou Asie a nejvyšším kopcem Blízkého východu. Jeho pravidelné tvary se tyčí k nebi kousek za Teheránem a možná i proto na něm o návštěvníky není nouze, obzvláště v létě. Ale už i v zimě se jeho normálka, tedy jihovýchodní cesta, stává populárním cílem. Původně jsme chtěli zkusit těžší výstup ze severu, ale kvůli povodním jsme se nedostali na aklimatizaci do pohoří Alam Kooh, a tak jsme se rozhodli to zkusit rovnou.

Z mešity na chatu

„To bude peklo z pouště rovnou do hor“, říkáme si, když nasedáme do nočního autobusu ve vedru uprostřed pouště Dasht-E Kavir. Druhý den večer už o pár set kilometrů dál na sever klepeme kosu v ca 3000m v mešitě nad městem Pollour, tedy prvním táboře na normálce Damavándu.

Druhý den nás pěšina dovede kolem divokých koní na zbytky sněhu, po nichž se na pásech doplahočíme do druhého tábora – chaty v ca 4200m. “Dovedeš si představit se zítra drápat o 1500m výš?” “Ani trochu, ale asi budem muset, pak má zas dorazit nečas.” Večerní náladu pak Martinovi kromě skvělého bujónu od MX3 Aventure zlepší i debata s dalším adeptem na výstup – sympatickým Sasíkem Reinerem a jeho družinou. Tématem jsou samozřejmě detaily jednotlivých cest v Labáčku.

Na vrchol

Po všelijaké noci se vydáváme do boje se stoupáním a počínajícími projevy výškové nemoci. „Výškoměr se snad zasekl a ten kopec je snad nekonečnej!“ Perspektiva holt klame a my máme živě před očima první dni vloni v základním táboře pod Pik Komunisma, kde jsme nebyli schopni ničeho, natož potom pomyšlení na lezení nahoru.

Ve skidepu ve výšce ca 5300m odškrtáváme jeden z posledních příznaků výškovky. Martin po vyprázdnění obsahu žaludku konstatuje, že už se cítí skvěle, tedy asi jako po 8 pivech. I se značně zpomaleným mozkem zíráme na přírodní podívanou cestou na vrchol – žluté kameny, sirné výpary a všudypřítomný puch.

“Mně je čoveče úplně nádherně, asi jak po 12 pivech“podává Martin na vrcholu aktuální zprávu o svém zdravotním stavu. Až sem naše chytré Lumie naměřili přes 40.000 kroků, pořádná dálka. Mraky už mezitím halí daleké výhledy a my tak aspoň můžeme spěchat dolů. Silný vítr v poslední době odnesl většinu sněhu pryč a ten zbytek utemoval do solidního betonu. Že širší lyže mají tendenci na betonu vystřelovat se potvrzuje hned v prvním oblouku pod skidepem. Po druhém vypnutí mě čeká solidní klouzačka. Po tom třetím už brzdění bokem o kameny. Výsledkem kromě pořádné díry na kalhotách je i ztráta důvěry v lyže pro tento den. Takže zbylých 1000 výškových metrů k chatě si dám raději pěšo. Martin tak má celou betonovou pistu jen pro sebe.

Zpátky v údolí to je čím dál tím těžší

Druhý den nás pak od chaty čeká jarní firn a pěší pochod zpátky na silnici. Večer pak naložení v sirných horkých pramenech kousek pod kopcem konstatujeme, že asi ještě nebezpečnější než výškovka je „nížkovka“. Její projevy nám posléze hodně pomáhá zmírnit Rainerova veselá skupinka, se kterou jsme se vypravili např. na teheránskou pouť. Naši němečtí souputníci ale odjíždí zpátky do Evropy a je jasné, že pro nás jediným řešením jen další výstup do hor.

Místní nad naším dalším plánem lehce kroutí hlavou – „Alam Kooh, tam nikdo na lyže nechodí, tam se lyžovat nedá.“ Možná i proto je to ideální plán na našich posledních pár dní v Íránu.

#SkiToCloud

Další zajímavosti z naší cesty najdete na https://instagram.com/microsoftcz