Přes hranice do jiného světa
Najít po třech týdnech bat´ůžkaření zase Ponorku na parkovišti íránské celnice bylo jak vrátit se domů. Žádnou újmu tam neutrpěla, a tak jsme další den mohli vyrazit na druhou stranu kopce – do Turkmenistánu. Turkmenistán je prý po Severní Koreji druhou nejstřeženější zemí světě a při přechodu jeho hranic s vlastním autem už si spoustu lidí užilo spoustu „legrace“ a muselo zaplatit velkou spoustu nejrůznějších poplatků.
Ač příjemní a někteří dokonce anglicky hovořící, pohraničníci a celníci ani u nás svoje povinnosti rozhodně nezanedbali. Po kontrole střešního boxu a interiéru auta, následovala detailní prohlídka naší lékárničky a pak nečekaný pokyn „Váš mobilní telefon prosím“. Naše chytré Lumie si prohlíželi snad hodinu. I když máme data automaticky zálohované na OneDrive a smazání jsme se tak bát nemuseli, je to trochu zvláštní pocit, když někdo v uniformě, s Vaším pasem v ruce a přísným výrazem ve tváři prohlíží ve Vašem telefonu fotku po fotce, soubor po souboru.
Posledním bodem „programu“ byl pak opakovaný dotaz „zbraně, munici nebo podobné věci s sebou nemáte? Jestli Vám to objeví později, bude to „narušenie“ a „big problem“. Že by si pozorné oko pohraničníka všimlo našeho suvenýru z Kurdistánu na dně bedny s elektronikou, kterou prohrabával, a teď nás zkouší? Po delší chvilce váhání jsem tedy suvenýr – vystřelenou patronu – přiznal. Úsměv z tváří pohraničníků zmizel a vzduchem zase létaly ty dvě magická slova „narušenie“ a „big problem“. Vše nakonec vyřešila konfiskace a napomenutí, že i vypálenou munici je třeba přiznat již na první dotázání.
Po nějakých 6 hodinách a jen o 120 dolarů chudší jsme tedy byly vpuštěni do téhle tajemné země a vyrazili do jejího hlavního města, které leží hned za kopcem.
Mramorový Ašchabad
Co čekat od hlavního města země, jejíž velkou většinu území tvoří poušť Karakum, má přitom jedny z největších zásob zemního plynu a nejoblíbenějším stavebním materiálem je mramor? Slyšeli jsme, že výsledkem je jakýsi kříženec mezi Las Vegas a Pchjongjangem, a čekali tak ošuntělé sovětské stavby a sem tam honosný palác. Realita naprosto předčila naše očekávání. Z mramoru se zdá být úplně všechno. Široké bulváry, do noci neonově svítící domy ale i třeba podchody. A samozřejmě i četné fontány, které měl prezident dlouho sloužící a velmi autoritativní Nijazov velmi v oblibě. I za jeho nástupce mramorový boom nepolevuje. Výsledek je impozantní. Při pohledu na poněkud vylidněné ulice se zdá, že polovina z 5 miliónů obyvatel Turkmenistánu se prohání po Ašchabadu v nablýskaných off roadech a druhá polovina pracuje jako údržbáři zeleně, leštiči mramoru nebo policisté.
Sedíme na kopci za městem, za námi plot pohraničního pásma a před námi tahle neskutečná spousta bílého kamene zářící do pouštního prachu. Jako bychom se s přechodem hranic ocitli na jiné planetě.
Brána do pekla
Jméno Karakum si člověk pamatuje z hodin zeměpisu. Je to poušť´o rozloze 4krát větší než Česká republika. Karakum znamená černý písek. My viděli jen ten žlutý, zato v neuvěřitelném množství. A taky občas velbloudy a pár vesnic. Pestrá pětiset kilometrová cesta!
Když sovětští geologové kopli v roce 1971 uprostřed pouště Karakum do země, měli určitě radost, že narazili na ložisko plynu.
Propadlá půda kolem vrtu ale vytvořila kráter o průměru 70 metrů a způsobila unikání cenné suroviny. “Zapálíme to a ono to za pár dní vyhoří” zněl plán. Nevyhořelo. Efektní podívaná na tuhle „Bránu do pekla“ tak trvá dodnes.
Na našem kempovacím místě nad kráterem vaříme a pozorujeme v písku čilý provoz drobných živočichů. Jak se začne stmívat, ze zářícího kráteru nejde spustit oči. Do úplného pouštního ticha z našeho Goal Zero repráčku brnká Mohse Namjoo, takový íránský Vysockij.
Jedna z těch nocí, kdy je úplná škoda jít spát.
Dál pouští Karakum
Zpátky na hlavní silnici pak míjíme ceduli vesnice Darwaza. Za cedulí byste ale řadu stavení hledali marně. Když tudy v roce 2004 v rámci inspekce stavby nové silnice projížděl prezident Nijazov, vzhled vesnice se mu nezdál, a tak ji nechal srovnat se zemí a obyvatele přesídlit.
Většinu cesty zbylých 250 km na sever nepotkáte krom pár čajoven prakticky nic. Až u řeky Amu Darya, která tvoří hranici s Uzbekistánem, je zase trochu civilizace. Zastavujeme ve městě Konye Urgench – ve 12. století centru islámského světa dnes ospalém městečku na kraji pouště.
Podle plánku zakresleného v jednom z několika oficiálních dokumentů, které jsme při vstupu do země dostali, pokračujeme na hranice a doufáme, že zase nezazní „magická“ slova „big problem“ a „narušenie“. Kvůli kráteru Darwaza jsme totiž při vstupu do Turkmenistánu s povolením turkmenských pohraničníků upravili naši trasu přejezdu země a chystáme se vyjet přes jiný hraniční přechod, než máme napsaný v našich vízech. Přes opakované ujištění, že ani pro uzbecké pohraničníky to pak nebude problém, trochu tušíme komplikace. Naše třídenní tranzitní víza pro Uzbekistán ale velkou rezervu nedávají. Nezbývá, než pěkně po asijsku konstatovat „Insha’Allah“.
#SkiToCloud
Další zajímavosti z naší cesty najdete na https://instagram.com/microsoftcz