Beton Ski Team – Blog 21 – Letem světem Uzbekistánem

Hraniční pingpong

“Co tady děláte? Jaktože Vás sem oni (Turkmenští pohraničníci) poslali? To je “narušenie” a “big problem” praví uzbecký pohraničník s vážným výrazem ve tváři. “Pěkně zpátky do Turkmenistánu a přejeďte na hraniční přechod, který máte ve vízech… Pouze pokud by vás Turkmeni nepustili, tak přijďte zase sem” pokračuje nekompromisně.

Nezbývá nám než akceptovat roli pingpongového míčku mezi pohraničníky, kteří, ač pár desítek od sebe, spolu evidentně nekomunikují. Úsměv nám trochu tuhne, když zpátky na turkmenské straně slyšíme „no kluci, zpátky Vás pustíme, ale jestli to do zítra přes tu poušť nestihnete, tak už nemáte vízum a následuje deportace“. Stihnout to by znamenalo buď 1200 kilometrů přes celý Turkmenistán, nebo 400 kilometrů po okraji pouště Karakorum po cestě, o kteří někteří říkají, že vůbec neexistuje. „A nemohli byste nás zase poslat zpátky k Uzbekům?“ Za chvíli hranice zavírají, tak by to mohl být vítězný úder, tajně doufáme.

A taky byl. Na uzbecké straně si samozřejmě ještě vyslechneme přednášku o nutnosti dodržovat ve vízech předepsané itineráře. Během přednášky se ale také dozvídáme, že dle našich třídenních víz musíme opustit Uzbekistán do Kazachstánu. Vzhledem k okolnostem už ani neklademe odpor, i když Kazachstán rozhodně není v plánu. Od uzbeckých celníků se ale učíme další klíčovou frázi pro řešení komplikací na hranicích „pozvonit na věršinu“, tedy telefonicky konzultovat s vyšším velením.

Buchara a Samarkand – perly Hedvábné stezky

Na území dnešního Uzbekistánu měly hlavní centra jedny z nejdůležitějších islámských říší středověku. Zbylo toho po nich k vidění spoustu. Určitě víc než stíháme za dva dny, které nám po přechodu hranice z tranzitního víza zbývají. Po noční jízdě podél pouště Kyzylkum brzy ráno vyrážíme do ulic probouzející se Buchary. Fotky v průvodci nelžou – zdejší stavby jsou jedna velká podívaná. Přes relativně velké množství turistů má město pořád svoji atmosféru.

Po pár hodinách přesunu pokračuje naše zběsilé pobíhání se stativem a kamerou v Samarkandu. To znamená ve OneNotu prolétnout poznámky pro natáčení a „rychle dokud je aspoň trochu světlo!“. Na komplex Registan se určitě vyplatí dorazit dříve než 40 minut před zavíračkou. Ušetříte tak za uplácení hlídačů, aby Vás pustili dovnitř, a budete moci na chvíli zapomenout na shon tohoto pulzujícího města v zeleném nádvoří některé z medres (islámských škol) tohoto monumentálního areálu. Úplatek ale naopak stojí zato zaplatit za „povolení“ vyšplhat na věž nejvyššího minaretu. Na Samarkand padá tma a na minaret se sápe vyfešákovaná doktorka z Taškentu. Příjemná debata s větrem ve vlasech poněkud ztrácí švih, když dojde řeč na „vašeho dobrého prezidenta Miloše Zemana, co sem do regionu jezdí na návštěvy“.

Cestou do zelené země

Po další noční jízdě po tankodromu směr sever míjíme Taškent. Na něj bohužel není čas. Vjíždíme do Ferganské kotliny – širokého úrodného údolí mezi Tian Šanem a předhůřím Pamíru. Je to oblast kulturně a etnicky velmi pestrá a nachází se na území tří států – Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu.

Východní cíp uzbecké části ferganské kotliny byl také opakovaně ohniskem opozice a menších nepokojů proti uzbeckému autoritativnímu režimu. I proto jsou tady policejní hlídky více než časté. U každé z nich podáváme pasy s mírnou obavou – co když si všimnou, že tudy vůbec nesmíme jet a měli jsme směřovat na sever do Kazachstánu? Chybu vzniklou při vydáváni našich víz jsme zkoušeli konzultovat s českou ambasádou. Od konzula jsme se řešení nedočkali, ale aspoň nebudeme lhát, až budeme tvrdit, že to není naše vina a že se věc řeší „na věršině“.

Na hranicích nás tedy nevyvádí z míry, když od uzbeckých pohraničníků slyšíme razantní „big problem“ a „narušenie“. Slunce se rychle blíží k obzoru, naše víza končí za pár hodin a hranice za chvílí zavírá. „Snad nás nepošlou zpátky do Taškentu..“ doufáme. Neposlali. Dokonce se i nechali přesvědčit, že naše zelená karta je prostě „international“, přestože podle zkratek na její zadní straně Uzbekistán evidentně není mezi zeměmi, které pokrývá.

Při důkladné kontrole našich chytrých Lumíí a Toughooku Panasonic nebyl celníky zjištěn žádný závadný obsah, přičemž opakované otázky směřovaly hlavně na krajně levicové materiály a pornografii všeho druhu. Jedinou zabavenou věcí tak zůstala vynikající německá klobása, kterou při kontrole Ponorky skonzumoval jeden z pohraničníků.

S radostí, že všechny ty hraniční popotahovačky jsou teď za námi, vjíždíme do Kyrgyzstánu. V téhle zemi všudypřítomných koní a hor strávíme příštích pár týdnů.

#SkiToCloud

Další zajímavosti z naší cesty najdete na https://instagram.com/microsoftcz