Beton Ski Team – Blog 25 – Afghánské letní radovánky

Oáza klidu

„Proč jste mi nezavolali před překročením hranic? Hned bych Vám řekl, at teď nejezdíte. Nemáte nic domluvenýho? Dejte mi někoho místního!” nepotěší nás do telefonu člověk z nadace Aga Khan – jeden ze tří kontaktů, které jsme v Afganistánu měli a kterým jsme se z Tádžikistánu poslední tři dny snažili marně dovolat. To už máme vyložené věci na policejní stanici v Iskhasimu, kam nás odvezl taxík z hranice. Cestou jsme si všimli nervózních pohledů na bazaru. Kolem občas projde mistňák s holí. Dozvídáme se, že ač poledne, dneska jsou všechny úřady a guest housy zavřené. “Some local problem” dostáváme všeříkající vysvětlení. “Docela živo tu je” říkáme si při pohledu na vojáky s puškami zaujímajíci pozice na opevnění stanice.
Ať je problém jakýkoliv, nikdo nechce, aby do něj byli zapletení turisté, takže po chvilce dohadů a mnoha telefonátů se už vezeme do guest housu na kraji města. Postupně se dozvídáme, ze local problem – byl jakýsi spor mezi sunnitskou a šíitskou částí města. Přijeli ho vyřešit náboženský vůdce šíitů ve Wakhanském kordoru i zástupci vlády z nejbližšího velkého města Faizabadu i hlavního města Kábulu. Když druhý den zařizujeme potřebná povolení pro vstup do Wakhanskeho koridoru, už se levý, tedy afghánský, břeh reky Panj zdá být oním ostrůvkem klidu v téhle neklidné zemi.

Wakhanský koridor a jeho lidé
Wakhanský koridor to není jen prapodivně vypadající nudle trčící na severovýchodě Afghánistánu mezi Tádžikistánem a Pákistánem. V devatenáctém století byla tahle nudle dějištěm mocenské hry koloniálních ambicí Ruska a Velké Británie. Je to i jedno z mála míst Afghánistánu, kde posledních 30 let panuje klid zbraní. To je do značné míry dané i obyvatelstvem. Západní část wakhanského údolí obývají Ismailité. To je podskupina šíitských Muslimů, která žije roztroušená po celém světě a díky finanční podpoře organizované jejich vůdcem Aga Khanem, se těší civilizačním výdobytkům jako dostupné vzdělání nebo zdravotní péče. Ve východní části wakhanskeho údolí, kam ani nevede žádná silnice a dostanete se tam leda na hřbetu jaka, tam ve velké izolaci žije i nepočetná skupinka kyrgyzských pastevců.

Až k nim se ale nedostaneme. Máme namířeno na začátku Wakhanského údolí do doliny Qazi Deh, která ústí u stejnojmenné vesnice. Tu okamžitě překřtíváme na “Kozí dech” a jsme rádi za první zapamatované slovo v místním jazyce Wakhi. Wakhanským údolím často fouká silný vítr – místní mu říkají bad-e Wakhan. Schovaní v pohodlí zahrady guest housu jednoho z vedoucích místní komunity Saida přebalujeme věci před trekem do základního tábora.

„Tohle není Evropa, to je Afghánistán“
S vyřizováním povolení a organizací nosičů nám pomohl Afiat Khan – jeden ze čtyř místních, kteří jako první Afghánci vylezli Noshaq (7460m) nejvyšší horu Afghánistánu. Noshaq leží v dolině, do které se chystáme. Dozvídáme se, kolik stojí kilogram opia a že dřív ho nebylo problém v zimě na koni převézt přes zamrzlou řeku do Tádžikistánu. V posledních letech se i někteří lidé v severovýchodním Afghánistánu na západ odtud vrátili k pěstování máku a obchodu s opiem. Třeba i proto, aby mohli svoje děti poslat do školy do Kábulu. “You know, this not Europe, this is Afghanistan” praví Afiat několikrát s širokým úsměvem ve tváři.

Když usínáme bad-e Wakhan vytravale šustí větvemi stromů na všechny strany. Dva dny v téhle zemi a zážitků hromada. Životní podmínky docela prosté. Většina vesničanů žije bez elektřiny, peněz a většího ponětí o životě mimo údolí. Jak rozdílný svět proti tomu tádžickému na druhé straně řeky Panj. Aspoň bude v horách o čem přemýšlet.

#SkiToCloud,

https://instagram.com/microsoftcz

Carinthia, Microsoft, Hanibal, G3, Pieps, Boatpark, Singing Rock, Direct Alpine, Goal Zero, Travellunch / MX3 Aventure, Esbit, Husky, CK Alpy