Oáza klidu
„Proč jste mi nezavolali před překročením hranic? Hned bych Vám řekl, at teď nejezdíte. Nemáte nic domluvenýho? Dejte mi někoho místního!” nepotěší nás do telefonu člověk z nadace Aga Khan – jeden ze tří kontaktů, které jsme v Afganistánu měli a kterým jsme se z Tádžikistánu poslední tři dny snažili marně dovolat. To už máme vyložené věci na policejní stanici v Iskhasimu, kam nás odvezl taxík z hranice. Cestou jsme si všimli nervózních pohledů na bazaru. Kolem občas projde mistňák s holí. Dozvídáme se, že ač poledne, dneska jsou všechny úřady a guest housy zavřené. “Some local problem” dostáváme všeříkající vysvětlení. “Docela živo tu je” říkáme si při pohledu na vojáky s puškami zaujímajíci pozice na opevnění stanice.
Ať je problém jakýkoliv, nikdo nechce, aby do něj byli zapletení turisté, takže po chvilce dohadů a mnoha telefonátů se už vezeme do guest housu na kraji města. Postupně se dozvídáme, ze local problem – byl jakýsi spor mezi sunnitskou a šíitskou částí města. Přijeli ho vyřešit náboženský vůdce šíitů ve Wakhanském kordoru i zástupci vlády z nejbližšího velkého města Faizabadu i hlavního města Kábulu. Když druhý den zařizujeme potřebná povolení pro vstup do Wakhanskeho koridoru, už se levý, tedy afghánský, břeh reky Panj zdá být oním ostrůvkem klidu v téhle neklidné zemi.
Wakhanský koridor a jeho lidé
Wakhanský koridor to není jen prapodivně vypadající nudle trčící na severovýchodě Afghánistánu mezi Tádžikistánem a Pákistánem. V devatenáctém století byla tahle nudle dějištěm mocenské hry koloniálních ambicí Ruska a Velké Británie. Je to i jedno z mála míst Afghánistánu, kde posledních 30 let panuje klid zbraní. To je do značné míry dané i obyvatelstvem. Západní část wakhanského údolí obývají Ismailité. To je podskupina šíitských Muslimů, která žije roztroušená po celém světě a díky finanční podpoře organizované jejich vůdcem Aga Khanem, se těší civilizačním výdobytkům jako dostupné vzdělání nebo zdravotní péče. Ve východní části wakhanskeho údolí, kam ani nevede žádná silnice a dostanete se tam leda na hřbetu jaka, tam ve velké izolaci žije i nepočetná skupinka kyrgyzských pastevců.
Až k nim se ale nedostaneme. Máme namířeno na začátku Wakhanského údolí do doliny Qazi Deh, která ústí u stejnojmenné vesnice. Tu okamžitě překřtíváme na “Kozí dech” a jsme rádi za první zapamatované slovo v místním jazyce Wakhi. Wakhanským údolím často fouká silný vítr – místní mu říkají bad-e Wakhan. Schovaní v pohodlí zahrady guest housu jednoho z vedoucích místní komunity Saida přebalujeme věci před trekem do základního tábora.
„Tohle není Evropa, to je Afghánistán“
S vyřizováním povolení a organizací nosičů nám pomohl Afiat Khan – jeden ze čtyř místních, kteří jako první Afghánci vylezli Noshaq (7460m) nejvyšší horu Afghánistánu. Noshaq leží v dolině, do které se chystáme. Dozvídáme se, kolik stojí kilogram opia a že dřív ho nebylo problém v zimě na koni převézt přes zamrzlou řeku do Tádžikistánu. V posledních letech se i někteří lidé v severovýchodním Afghánistánu na západ odtud vrátili k pěstování máku a obchodu s opiem. Třeba i proto, aby mohli svoje děti poslat do školy do Kábulu. “You know, this not Europe, this is Afghanistan” praví Afiat několikrát s širokým úsměvem ve tváři.
Když usínáme bad-e Wakhan vytravale šustí větvemi stromů na všechny strany. Dva dny v téhle zemi a zážitků hromada. Životní podmínky docela prosté. Většina vesničanů žije bez elektřiny, peněz a většího ponětí o životě mimo údolí. Jak rozdílný svět proti tomu tádžickému na druhé straně řeky Panj. Aspoň bude v horách o čem přemýšlet.
#SkiToCloud,
https://instagram.com/microsoftcz
Carinthia, Microsoft, Hanibal, G3, Pieps, Boatpark, Singing Rock, Direct Alpine, Goal Zero, Travellunch / MX3 Aventure, Esbit, Husky, CK Alpy